VZTAŽNÁ VĚTA (relativní věta)
Věta obsahující na levé periferii vztažné zájmeno nebo vztažné zájmenné příslovce (Rel), viz dále; prototypická v.v. je vedlejší věta vztažná a vypadá v češtině (a analogicky v mnoha dalších jazycích) takto:
(1) | Oblékl si [tu košili, v.v.v.[která / jež se jeho přítelkyni nejvíc líbila]] |
V (1) je skupina obsahující spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména tu košili výrazem, k němuž se v.v. vztahuje (je ↗hlavou), která a jež jsou vztažná slova označující potenciálně totéž co hlava a která/jež se jeho přítelkyni nejvíc líbila je vedlejší v.v. Vztažná slova, tj. Rel, tvoří uzavřenou množinu se dvěma podmnožinami: (a) slov, která jsou formálně stejná jako tázací slova: ↗vztažná zájmena jsoucí formálně stejná jako ↗tázací zájmena (skloňují se: kdo, co, čí, který, jaký) a ↗vztažná zájmenná příslovce jsoucí formálně stejná jako tázací zájmenná příslovce (neskloňují se: kdy, odkdy, kde, kam, proč, jak
Rozlišování typů v.v. je v klasické mluvnici založeno na různých kritériích: (a) povaha Rel, (b) jaký slovní druh v.v. „zastupuje“, (c) jaký větný člen v.v. „zastupuje“. Přitom se vidí implikační souvztažnost mezi těmito kritérii (a) → (b) → (c), např.: je-li ve větě Rel který (a), je to typicky věta adjektivní (b) a je to věta přívlastková (c); je-li ve větě Rel kdo (a), je to věta substantivní (b) a je to typicky věta podmětová n. předmětová (c). Syntaktické klasifikace, standardní v zahraničí, se opírají o to, jak je vyjádřena hlava (viz dále).
Podle kritéria (a) se rozlišují:
(a1) V.v. se ↗vztažnými zájmeny (Rel) který, jenž, jaký, v nichž je Rel nositelem stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, jaké má hlava:
(2) | Políbil fem.,sg.[dívku], fem.,sg.[které/jaké/jíž] vždy nosil růže |
O neidentitě čísla Rel a hlavy viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou. Pád získává hlava a skloňovatelné Rel nezávisle na sobě z různých zdrojů: hlava ve větě nadřazené, Rel ve v.v.: v (2) je hlava dívku v nadřazené větě předmětem slovesa políbil a od tohoto slovesa má přidělený akuz., Rel které/jaké/jíž je ve v.v. nepřímým předmětem slovesa nosit a od tohoto slovesa získává dat. Podobně získává hlava a Rel z různých zdrojů sémantickou interpretaci: v (2) je hlava dívku patiens slovesa políbit a které je recipient slovesa nosit. – Mezi Rel který, jenž a jaký existují rozdíly, které se promítají i do vlastností v.v.; viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou.
(a2) V.v. s ↗přivlastňovacími vztažnými zájmeny (PřivlRel) jehož, jejíž, jejichž; jehož a jejichž jsou (tradičně řečeno) nesklonné, jejíž se skloňuje. PřivlRel jsou nositelem dvou rysů rodu a čísla: jednak stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, jaké má hlava; tuto identitu vyjadřuje PřivlRel slovním základem (3). Jednak stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla (a pádu), jaké má jméno ve v.v., k němuž se vztahují; tuto identitu vyjadřuje explicitně (koncovkou s fonetickou realizací) jen PřivlRel jejíž pro mužský a střední rod (4); viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou:
(3) | Obdivoval mask.,sg.[zpěváka], mask.sg.[[jeho]-ž] přítel je vynikající bubeník |
Obdivoval fem.,sg.[zpěvačku], fem.sg.[[její]-ž] přítel je vynikající bubeník | |
Obdivoval mask./fem,pl.[zpěváky/zpěvačky], mask.pl.[[jejich]-ž] přítelkyně je vynikající kuchařka | |
(4) | zpěvačka, [[její] mask., acc., sg.[-ho]-ž] [manžel mask., acc., sg.[-a]] dobře znám |
zpěvačka, [[její] mask., dat., sg.[-mu]-ž] [manžel mask., dat., sg.[-ovi]] ublížili |
(a3) V.v. s Rel kdo, co, čí; Rel kdo je nositelem rysu [+člověk], Rel co je nositelem rysu [–člověk]:
(5) | Bál se, koho potkal |
(5') | Bál se, čeho se dotkl |
Požadavek shody rysů Rel a hlavy vede k tomu, že existují pouze korelace „ten – kdo“ a „to – co“. Různost popisu těchto v.v. je důsledkem zvl. toho, jak se chápe rozdíl mezi spojením (i) bez zájmenného korelativního výrazu (5) a (5') a (ii) s korelativním výrazem (5a)–(5c); viz ↗věta vztažná bez hlavy, ↗věta vztažná s lehkou hlavou (= zájmennou):
(5a) | Bál se toho, koho potkal |
(5b) | Koho potkal, toho se bál |
(5c) | Toho, koho potkal, toho se bál |
(a4) V.v. s relativními příslovci kde, kdy, odkud, jak, kolik…; jsou rozebírány analogicky jako v.v. s kdo a co (typ (a3)); viz ↗věta vztažná bez hlavy, ↗věta vztažná s lehkou hlavou (= zájmennou):
(6) | Kde se pivo vaří, dobře se žije |
(6a) | Tam, kde se pivo vaří, dobře se žije |
(6b) | Kde se pivo vaří, tam se dobře žije |
(6c) | Tam, kde se pivo vaří, tam se dobře žije |
Požadavek shody rysů Rel a hlavy vynucuje korelace jako „tam – kde“ [+místo], „tehdy – kdy“ [+časový úsek]; „tak – jak“ [+způsob]; „tolik – kolik“ [+kvantita].
Navíc jsou tyto v.v. možné i v konstrukcích, jejichž hlavu tvoří substantivum s rysem místo, čas, příčina apod.; Rel i zde vyjadřuje identické významové rysy, jaké má hlava: „místo/hospoda/Praha, kde/kam/odkud…“; „doba / den / 24. prosince, kdy“; „způsob, jak“ atd.; viz ↗věta vztažná bez hlavy.
(a5) V.v. s Rel. což (pro což / pročež…); je to jediné Rel, které se může vztahovat k hlavě různé kategorie: (i) k větě (7), struktuře větší než věta (8), n. struktuře menší než věta, tj. k přísudkovému adjektivu (9), jmenné skupině (10), adverbiu (11) apod. Vzhledem k tomu, že v.v. tohoto typu vždy spadají do kategorie ↗vztažných vět neomezovacích, jsou podrobněji rozebrány tam:
(7) | [Oženil se s dcerou továrníka]i, [což]i mu však nepřineslo očekávanou finanční injekci |
(8) | [Na Šumavě je mnoho nových hotelů a neustále vznikají nové]i, [což]i přináší ekologické problémy |
(9) | Petr byl včera [unavený]i, [což]i byl i dnes |
(10) | Půjčil mi [sto korun]i, [což]i tehdy bylo moc peněz |
(11) | Zabočili jsme [doleva]i, [což]i byl správný směr |
Podle kritéria (b), tj. podle toho, jaký slovní druh věta zastupuje (tj. podle distribuce), se rozlišují v.v. substantivní ([Kdo se bojí], nesmí do lesa // [Bázlivec] nesmí do lesa), adjektivní (Člověk [který je starý] zapomíná // [Starý] člověk zapomíná), adverbiální (Rád bývám [kde je mi nejlépe] // Rád bývám [doma]).
Podle kritéria (c), tj. větněčlenské platnosti, se standardně rozlišují v.v., které jsou větným členem (a1)–(a4), a v.v., které nejsou větným členem (a5).
(i) v.v. typu (a1), (a2) jsou analyzovány jako věty přívlastkové, neboť mají – s výjimkou pozice vzhledem k hlavě u shodných přívlastků nerozvitých n. málo rozvitých – stejnou distribuci jako shodný přívlastek: student, [který propadl] // [hloupý] student / Příznak.student [hloupý]. Paralela mezi (i) student, [který se učí na tu zkoušku celé dva měsíce] a (ii) student [učící se na tu zkoušku celé dva měsíce] se v novějších popisech někdy projevuje v analýze [učící se…] v (ii) jako ↗redukovaná vztažná věta. Věty (a4) s jmennou hlavou mají stejnou distribuci jako přívlastek neshodný: Polož to na místo [odkud jsi to vzal] // [u okna]. O pojímání vztahu v.v. typu (a1) a shodného přívlastku tvořeného skupinou, jejímž jádrem je adjektivum tvořené od stejného slovesa, jaké je ve v.v. (o studentovi [který se učí všechno nazpaměť] // o studentovi [učícímu se všechno nazpaměť] v č. jazykovědě viz ↗nominalizace.
(ii) v.v. (a3) a (a4) mají stejnou distribuci jako různé větné členy: věty podle kritéria (b) substantivní mohou být tím větným členem, jímž může být substantivum, tj. jsou to věty podmětové ([Kdo se bojí,] // [Bázlivec] nesmí do lesa), předmětové (Vrať mi, [co jsi nalezl] // [nález]), jmenné části přísudku (Petr není [čím byl jeho otec] // [učitelem]) apod. Věty podle kritéria (b) adverbiální mohou být tím větným členem, jímž může být adverbium, tj. typicky jsou to věty příslovečné (Šel, [kam ho nohy nesly] // [domů]). Na určení větněčlenské platnosti v.v. s korelativem (typu Dopis tomu, koho miluješ) je typ klasické mluvnice slabý, neboť stejná distribuce v.v. s korelativem a větného členu s ukazovacím zájmenem vynucuje různý význam: [Ten [kdo se bojí]] nesmí do lesa ≠ [Ten [bázlivec]] nesmí do lesa.
Za v.v. se nepokládají věty (12), považované za tzv. ↗nepřímé otázky, a (13), považované někdy taky za nepřímé otázky:
(12) | Ptal se mě, koho/kterého pozvu |
(13) | Řekl mi, koho/kterého pozve |
Doporučil mi, koho/kterého mám pozvat |
V typu (13) – na rozdíl od nepřímých otázek (12) – mohou být netázací spojky že/aby, srov. kontrast:
(12a) | Ptal se mě, *že pozvu Pavla |
(13a) | Řekl mi, že pozve Pavla |
Doporučil mi, abych pozval Pavla |
Proto se věty typu (13) často nepokládají za nepřímé otázky, nýbrž za formu pro speciální strategii umožňující vyjádřit část obsahu vedlejší věty neexplicitně: tázací slovo je jakoby na místě spojky, která je vypuštěna (srov. (13) a z ní odvozené (13a)), a jakožto výraz s rysem [–určitost] dává informaci, že člen vedlejší věty, který vyjadřuje, je nespecifikován; ✍Daneš & Hlavsa a kol. (1981:157) mluví o ↗suplementu a ↗náměstce (tam i diskuse o tom, zda náměstka je Rel, či tázací slovo, či ještě něco jiného); viz také ↗věta obsahová. K syntaktickým rozdílům mezi v.v. a nepřímými otázkami viz ↗věta vztažná bez hlavy. Za Rel se zprav. nepokládají ani tázací slova v infinitivních konstrukcích typu Tuším, koho pozvat, Radil mi, koho pozvat, neboť jsou interpretovatelné jako struktury s vynechaným slovesem mít z vět s náměstkou (Tuším, koho mám pozvat).
Různé názory jsou taky na věty s tázacím slovem a povinným podmiňovacím způsobem, které stojí po větě se slovesy mít a být a jsou nahraditelné konstrukcí „tázací slovo – infinitivní skupina“ (14a):
(14) | Petr neměl, koho by pozval/*pozve/*pozval |
(14a) | Petr neměl koho pozvat |
Tázací slovo se v obou případech analyzuje buď jako skutečné tázací zájmeno/příslovce, n. jako Rel, n. jako neurčité zájmeno/příslovce; viz ↗modální existenciální věty, ↗infinitiv.
Různé názory (viz diskusi v ✍SSČ, 1972:101) jsou taky na status tázacích slov v tzv. ↗důrazově vytýkacích konstrukcích:
(15) | Byl to Dobrovský, který/kdo položil základy slavistiky |
Korelace Dobrovský – kdo ukazuje, že nejde o Rel, protože taková korelace je ve v.v. vyloučena (pro neidentitu rysů Rel a hlavy): Vím to od Dobrovského, který/*kdo se o to nejvíc zajímal. Varianta Kdo položil základy slavistiky, (to) byl Dobrovský taky není v.v., protože korelace kdo – to je ve v.v. vyloučena taky a ze stejných důvodů: Kdo se bojí, *to nesmí do lesa. Viz ↗ důrazově vytýkací konstrukce.
Sémantické klasifikace v.v. rozlišují ↗věty vztažné omezovací (restriktivní), např. (16), a ↗věty vztažné neomezovací (nerestriktivní), např. (17); u obou typů se rozlišují různé podtypy (viz tamtéž):
(16) | Ta dívka, která seděla na gauči, kouřila |
(17) | Marie, která seděla na gauči, kouřila |
Z typologického hlediska ukazují struktury obsahující v.v. (dále R(elativní)V(ěty)) značnou variantnost (✍Downing, 1978; ✍Keenan, 1985; ✍Lehmann, 1984; ✍de Vries, 2002, ad.). Standardně se mluví o těchto parametrech: (i) RV s externí × interní hlavou, (ii) RV s externí hlavou: hlava je před RV × hlava je za RV, (iii) relativní zájmeno/příslovce × relativní spojka × nula jako komplementizér v RV, (iv) relativní zájmeno je ve vztahu k demonstrativu / určitému členu × k wh-frázi, (v) restriktivní × nerestriktivní RV. Č. je jazyk (i) mající RV s externí hlavou, tj. hlava je povrchově vyjádřena mimo RV (a je věcí analýzy, zda v hloubkové struktuře je uvnitř RV, n. ne), (ii) v němž hlava v povrchové struktuře stojí před RV, (iii) mající k dispozici relativní zájmena a taky relativní spojku (viz dále), ale nikoli nulu (na rozdíl např. od angl.), (iv) mající relativa typu wh-fráze, ale nikoli demonstrativa (na rozdíl např. od něm.), (v) mající jak restriktivní, tak nerestriktivní RV.
V generativních gramatikách se při analýzách RV tyto (a další) parametry uplatňují v různých koncepcích různě, takže jednotlivé klasifikace se hodně liší (dobrý přehled viz ✍de Vries, 2002). V jazycích podobných č. se z hlediska blízkého povrchové syntaxi standardně rozlišují RV (i) s jmennou (nominální) hlavou (headed relatives) (18) (viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou), (ii) se zájmennou (pronominální, lehkou nominální) hlavou (light-headed relatives) (19) (viz ↗věta vztažná s lehkou hlavou) a (iii) bez jmenné (nominální) hlavy (free/headless relatives) (20) (↗věta vztažná bez hlavy); tak např. ✍Citko(vá) (2004) pro polštinu. Druhý strukturní typ reprezentují RV, v nichž se Rel vztahuje ke kategoriálně různým frázím (NP/DP, AP, PP, IP, CP) (21) a také (7)–(11) (viz ↗věta vztažná neomezovací). Rozlišování těchto strukturních typů je v č. opřeno (kromě jiného) taky o distribuci Rel:
(18a) | Řekni to (tomu) muži, kterého/jehož/*koho miluješ |
(18b) | Řekni to tomu (muži), kterého/jehož/*koho miluješ |
(19) | Řekni to tomu / *tomu muži / *muži, *kterého/*jehož/koho miluješ |
(20) | Řekni to *tomu / *tomu muži / *muži, komu(koli) chceš |
(21a) | Naproti stojí univerzitní knihovna, což je nejmodernější budova ve městě |
(21b) | Naproti stojí univerzitní knihovna, kterážto stavba je nejmodernější budova ve městě |
Analýzy RV se věnují daleko víc typům (18)–(20) než typu (21). Přitom existují dvě protichůdné analýzy typů (18)–(20): podle separátní hypotézy jsou tyto RV derivovány různě (pro některé slovanské jaz. např. ✍Citko(vá), 2004), podle unifikační hypotézy jsou derivovány stejně (pro některé slovanské jaz. ✍Szucsich, 2003); pro č. analýzza neexistuje.
Analýza založena na rysech Rel predikuje distribuci Rel ještě přesněji než analýza Citko(vé):
(a) Rel kde, kdy, kolik, jak nevyjadřují syntaktické rysy [rod], [číslo] a [pád], jen sémantické rysy [místo], [čas], [kvantita], [způsob], takže v RV jsou licencovány jen v pozicích, v nichž se nepřiděluje pád (Šel do školy, kam / *do kam / do které chodila jeho matka; Šel do školy, *kam / která stojí u nádraží). Požadavek sdílení sémantických rysů Rel a hlavy reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) bez hlavy (Šel, kam ho nohy nesly), (b) s lehkou hlavou tvořenou (b1) t-slovy s rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob] (Šel tam, kam ho nohy nesly), n. (b2) slovy derivovanými z k-slov s rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob] (Šel kamkoli/někam/kamsi, kam ho nohy nesly); struktury (b1) poskytují strategii, jak obejít požadavek sdílení sémantického rysu hlavy a Rel: Šel, kam ho nohy nesly – Šel, *kde bylo mokro / Šel tam, kde bylo mokro × Stál, kde bylo mokro × Stál, *kam svítilo slunce / Stál tam, kam svítilo slunce; (c) s adverbiální hlavou (Zabočil doleva, kam ukazovala značka / kde byla lepší cesta); (d) s nominální hlavou obsahující NP/DP n. PP s jménem se sémantickým rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob]: Šel do školy, kam chodila jeho matka / kde se seznámil se svou přítelkyní.
(b) Rel kdo a co mají společnou vlastnost tu, že jejich kmen má rys [nominálnost] (proto mají rys [3.os.], viz shoda Kdo čte/*čteš/*čtu) a liší se tím, že kdo má inherentní rys [+pers(onálnost)] a co je zcela podspecifikováné, tj. [ ] (viz ↗zájmeno tázací). Rys [+pers] zájmena kdo generuje jako default jeho gramatické rysy [mask.], [živ.] a [sg.]; jsou vyjadřovány spolu s pádem jeho flexí a ukazovány flexí shodných premodifikátorů (kdo jiný/*jiná/*jiné), a je-li kdo subjektem, flexí shodného predikátu (kdo přišel/*přišla/*přišlo). Absence rysu u co generuje jeho rys [neutr.], který zase ukazuje jednak spolu s pádem jeho flexe (co *jiný/*jiná/jiné), jednak v relaci subjekt-predikátové shody flexe predikátu (co *ležel/*ležela/leželo). K rysu [číslo] viz ↗věty vztažné s lehkou hlavou. V RV jsou tedy tato Rel licencována v pozicích, v nichž je v RV přidělován pád: Kdo měl nohy, šel; Šla, s kým chtěla. Požadavek sdílení sémantických rysů hlavy a Rel reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) bez hlavy (Kdo vyhraje, dostane pohár), (b) s lehkou hlavou tvořenou (b1) t-slovy s rysem [+pers] ten, [ ] to: Ten, kdo vyhraje, dostane pohár, (b2) slovy derivovanými z k-slov s rysem [+pers] kdo, [ ] co: Někdo/kdo/kdokoli, kdo vyhraje, dostane pohár. Struktury (b1) poskytují strategii, jak obejít požadavek sdílení rysu pádu pozice, v níž je RV, a Rel: [Nom[NomKdo vyhraje]], dostane pohár × *[Dat[NomKdo vyhraje]], dám pohár – [Dat[DatTomu, [Nomkdo vyhraje]]], dám pohár; ↗věty vztažné s lehkou hlavou.
(c) Rel čí vyjadřuje posesor, a je tedy frází se stejnou distribucí jako ↗nominální posesiva Petrův/Janin a pronominální posesiva (↗přivlastňovací zájmeno) můj, tvůj…: (a) má rys [+pers], (b) má kongruentní flexi (realizovanou morfémy jako u měkkých adjektiv), kterou získává v prenominální pozici na základě shody s NP/DP označující posesum: [noze koho] / [čí noze ti] × [noze čeho] / [*čí noze ti]. Protože Rel čí získává pád shodou, kdežto RV je v pozici postnominálního gen. věty nadřazené, požadavek sdílení rysu pádu Rel a RV bez hlavy (jestliže element nadřazené věty přiděluje pozici, v níž je RV, pád x, Rel v RV musí být ve stejném pádě x; viz ↗věta vztažná bez hlavy) blokuje RV s čí bez hlavy: *Zpívej píseň gen[acc[čí chleba] jíš ti], a vynucuje strategii lehké hlavy: Zpívej píseň gen[gen[toho], acc[čí chleba] jíš ti] / Zpívej píseň toho, koho chleba jíš; *Věř dat[gen[čího chleba]i se dotýkáš ti] / Věř dat[tomu, gen[čího chleba]i se dotýkáš ti].
(d) Rel který, jaký a jenž vyjadřují rysy [rod], [číslo] a [pád], takže v RV jsou licencovány v pozicích, v nichž se přiděluje pád: Šel do školy, která stojí u nádraží; Šel do školy, do které chodila jeho matka. Požadavek sdílení rysů [rod], [číslo] u Rel a hlavy reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) s nominální hlavou, protože ta má rysy [rod] a [číslo]; k nesdílení rysů čísla viz ↗věty vztažné s jmennou hlavou.
Predikce: (i) Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 1. a 2. os. licencují Rel kdo i Rel který a jenž; korelace typu „já – kdo“ se opírá o to, že zájmena typu já nevyjadřují ve své vnitřní struktuře rys [rod], nýbrž [+pers], proto *„já – co“. Korelace „já – který/jenž“ se opírá o to, že zájmena typu já sice rod nevyjadřují ve své vnitřní struktuře, ale rod (aspoň mužský a ženský) mají od svého referenta a ukazují ho na flexi adjektivního přívlastku: já ubohý / já ubohá / ?já ubohé. (ii) Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 3. os. mají Rel který/jenž (on – *kdo/NP, co + resumptivum (Políbil toho muže, kterého/jehož potkal před fakultou / co ho potkal před fakultou). Nebo jsou to RV s lehkou hlavou ten a to, jejíž rysy licencují korelace ten, kdo; to – co (*Políbil toho muže, koho potkal před fakultou). Proto kontrast: ta Fem.NP/DP,která/jež/co + resumptivum × ta, *kdo/co + resumptivum.
Ve větách s nominální hlavou se sémantickým rysem [+místo], [+časový úsek], [+způsob], [+kvantita] může Rel sdílet tento sémantický rys hlavy, což licencuje Rel kde, kdy, jak, kolik v těch RV, v nichž je Rel v pozici, v níž není přidělován pád (tedy jde o stejnou strategii jako v RV s lehkou hlavou), n. může Rel vyjadřovat shodu rodových hodnot s NP/DP, která je hlavou, což licencuje Rel který, jenž, jaký; kombinace derivují tuto distribuci Rel:
(22) | Poprvé se zamiloval tam, kde / *ve kter- se zamilovala i jeho matka |
(23) | Poprvé se zamiloval v té škole, kde / ve které se zamilovala i jeho matka |
(24) | Poprvé se zamiloval v té škole, *kde/která stála u nádraží |
(e) Rel jehož, jejíž, jejichž vyjadřují posesor – jako Rel čí – a navíc vyjadřují dva rysy rodu a čísla: jednak – jako Rel čí – rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla (a pádu), které Rel získává v prenominální pozici na základě shody s NP/DP označující posesum; tyto rysy vyjadřuje flexí jen jejíž pro mužský a střední rod, jednak – navíc od Rel čí – rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, které vyjadřují inherentně (jehož [mask./neut.sg.], jejíž [fem.sg.], jejichž [mask./fem./neut.pl.]; viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou. Tato Rel jsou tedy licencována v posesivních strukturách s nominální hlavou, neboť struktura musí přidělit rod, číslo a pád na základě shody (s NP/DP označující posesum), ale taky poskytnout antecedens shody inherentních rysů rodu a čísla, a tím je nominální hlava; identita těchto rysů vyjadřuje, že Rel a hlava jsou posesor: Srov. z různých rysů Rel čí a jehož, jejíž, jejichž derivovanou distribuci: čí v RV s lehkou hlavou, jehož, jejíž, jejichž
(f) Rel což je derivovávno z k‑slova co a aplikace ↗elsewhere condition (a patrně dalších pravidel) zajistí, že všude jinde kromě toho, kde bude aplikováno specifické pravidlo [Pers] → kdo, bude aplikováno pravidlo obecné [X] → co, tedy ve strukturách s antecedentem AP, AdvP, IP, CP i kombinací CP (25), ale taky ve strukturách s antecedentem NP/DP, pokud je v RV predikována identita referentu což a NP/DP (26):
(25a) | Petr byl včera [unavený], [což] byl i dnes |
(25b) | Učí se tam [denně], [což] znamená i v neděli |
(25c) | Petr musel včera [psát domácí úkol], [což] už dnes nebude muset |
(25d) | [Petr včera přišel pozdě], [což] se Marii nelíbilo |
[Nekuř], což ti upřímně radím | |
(25e) | [Na Šumavě je mnoho nových hotelů a neustále vznikají nové], [což] přináší ekologické problémy |
(26) | Naproti stojí [univerzitní knihovna], [což] je nejmodernější budova ve městě |
[Naproti stojí univerzitní knihovna], [což] jsem netušil | |
(26a) | Naproti stojí [univerzitní knihovna], [kterážto stavba] je nejmodernější budova ve městě |
O Rel typu pročež
Hlavní styly syntaktické a sémantické analýzy RV viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou, ↗věta vztažná bez hlavy. Viz též ↗vztažná věta s lehkou hlavou.
- Alexiadou, A. & P. Law ad. (eds.) The Syntax of Relative Clauses, 2000.
- Andrews, A. Relative Clauses. In Shopen, T. (ed.), Language Typology and Syntactic Description 2, 2007, 206–263.
- Bianchi, V. The Raising Analysis of Relative Clauses: A Reply to Borsley. LI 31, 2000, 123–140.
- Bianchi, V. Headed Relative Clauses in Generative Syntax – Part I. In Glot International, 6 (7), 2002, 197–203, Part II, Glot International, 6 (8), 2002, 235–247.
- Birkner, K. Relativ(satz)konstruktionen im gesprochenen Deutsch: Syntaktische, prosodische, semantische und pragmatische Aspekte, 2008.
- Borsley, R. D. Relative Clauses and the Theory of Phrase Structure. LI 28, 1997, 629–647.
- Cid Abasolo, C. Tipología de las cláusulas relativas en las lenguas eslavas (el caso del checo). In Artiagoitia, X. & P. G. Mendizabal ad. (eds.), Erramu Boneta. Festschrift for Rudolf P. G. de Rijk, 2002, 121–143.
- Citko, B. On Headed, Headless, and Light-headed Relatives. NLLT 22, 2004, 95–126.
- Comrie, B. Language Universals and Linguistic Typology, 1981.
- Daneš, F. & Z. Hlavsa a kol. Větné vzorce v češtině, 1981.
- de Vries, M. The Syntax of Relativization, 2002.
- Downing, B. T. Some Universals of Relative Clause Structure. In Greenberg, J. H. (ed.), Universals of Human Language 4, 1978, 375–418.
- Chang, H. Y. Relative Clauses, 2008.
- Keenan, E. L. Relative Clauses. In Shopen, T. (ed.), Language Typology and Syntactic Description 2, 1985,141–170.
- Křížková, H. Relativní věty v současných slovanských jazycích. Sl 40, 1971, 118–175.
- Kurzová, H. Der Relativsatz in den indoeuropäischen Sprachen, 1981.
- Lehmann, Ch. Der Relativsatz, 1984.
- Lehmann, Ch. Relativization. In Bright, W. (ed.), International Encyclopedia of Linguistics 4, 1992, 333–335.
- MSoČ 2, 2014.
- Nuamthanom, L. A Study of Discourse Functions of Relative Clauses from a Functional Sentence Perspective Framework. PhD. diss., Indiana Univ., 2003.
- Oliva, K. O gramatických a negramatických konstrukcích se vztažnými zájmeny který a jenž. In Č-US 5, 2004, 378–383.
- Poldauf, I. Vztažné věty v angličtině a v češtině. Sborník Vysoké školy pedagogické, Jazyk a literatura, 1955, 159–194.
- Rappaport, G. C. The Czech Possessive Relative Pronoun jehož and its Paradigm: Synchronic Morphosyntax and Developmental Pathway of the Slavic Relative Clause. SEEJ 44, 2000, 1–28.
- Sag, I. A. English Relative Clauses. JL 33, 1997, 431–483.
- Sbg, 1972.
- SČ, 1998.
- Seaman, S. E. Relativization: A Comparison of Old Church Slavic, Serbo-Croatian, Russian and Czech. PhD. diss., Univ. of Texas at Austin, 1992.
- Sou, 1972.
- SSČ, 1972.
- Szucsich, L. The Structure of Relative Clauses in Slavic. In Kosta, P. & J. Błaszczak (eds.), Investigations into Formal Slavic Linguistics, 2003, 697–714.
- Uhlířová, L. Knížka o slovosledu, 1987.
- Uhlířová, L. Vztažné věty v češtině: vztah mezi jejich syntaktickou strukturou a aktuálním členěním. SaS 55, 1994, 90–98.
- Vergnaud, J. R. French Relative Clauses. PhD. diss., MIT, 1974.
- VT, 1985.
- Zubatý, J. Jenž, který, kdo, co. NŘ 2, 1918, 37–44.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VZTAŽNÁ VĚTA (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka